Listovat Lišovským zpravodajem je jako vstoupit do paralelního vesmíru, kde slunce svítí na plné obrátky, tráva na náměstí Míru se bez řečí těší na novou kamennou dlažbu a jednadvacet zastupitelů žije v naprostém souladu. Kdyby náhodný čtenář hledal zmínku o tom, že se nová tělocvična schválená v červnu 2020 za desítky milionů korun vlekla tak dlouho, až se v roce 2025 musela vypisovat nová zakázka na demolici a stavbu, v oficiálním tisku by nepochodil.
Když se místní spolky jako Hůrky a venkov nebo nezávislé blogy pokusí otevřít debatu o transparentnosti radničního rozhodování a svobodě slova, v oficiálních tiskovinách nastane hrobové ticho. Opozice složená ze zástupců KDU-ČSL, ODS či Pro Lišovsko může mít k rozpočtu i investicím výhrad kolik chce, ale na křídovém papíře městského periodika platí nepsané pravidlo: žádné vlnobití, které by kazilo předvolební klid.
Proč také otevírat prostor polemikám o tom, zda revitalizace náměstí Míru srpnovým stavebním povolením z roku 2026 skutečně zachová parkový ráz a stromořadí lip, když se raději dají otisknout bezkonfliktní tabulky a fotografie z úspěšných akcí? Místo věcné polemiky o tom, kam tečou městské peníze a jak hospodaří externí provozovatelé vodovodů a svozu odpadu, dostává občan pečlivě vyžehlený obraz idylického maloměsta.
Lidé z Lišova i okolních vsí od Hůrek po Miletín si tak pro skutečnou výměnu názorů musí chodit na nezávislé weby a sociální sítě. V Lišovském zpravodaji totiž i nadále vládne osvědčená zásada, že nepohodlná kritika do schránek nepatří – mohla by totiž čtenáře zbytečně vyrušit z radničního snění.
Tento text je satirickým komentářem glosujícím veřejnou debatu, svobodu projevu a obsah městských médií v Lišově na základě veřejně dostupných informací a zápisů samosprávy.